Čau Česko

V úterý 22.9.2015 došlo v radě ministrů EU k přehlasování ČR a jejích tří spojenců ohledně uprchlických kvót. Na hlasování a porážce vlastního názoru oproti většině není nic špatného. Prohrát v demokratickém hlasování je stejná výsada jako v něm vyhrát. Prohra totiž slibuje možnost v budoucnu demokraticky vyhrát, budu-li mít pravdu. Okolnosti za kterých došlo k tomuto rozhodnutí jsou ale příliš podivné na to, aby nás ponechaly v klidu. A nezbývá než si klást otázku: „Kam krášíč Evropo?“.

Absence diskuze

Prvním znepokojujícím faktem je úroveň diskuze. Z řad našich zástupců jsme v našich mediích zaznamenávali racionální argumenty a otázky, na které nedostávali odpověď. Za nejracionálnější dotaz považuji: „Jak chce Evropská komise někoho přimět jít někam kam nechce? To budeme porušovat jeho základní lidská práva? Máme je přivázat ke stromům nebo zavřít do lágrů, aby neutekli? Nebo se snad německým politikům zastesklo po jejich praxi v budování koncentračních táborů?“

Naproti tomu z druhé strany jsme slýchali neustálé výhružky, že přijdeme o dotace pokud nebudeme solidární.

Já měl pocit, že my solidární být chceme, jen se nechceme snažit uprchlíky nutit, aby byli u nás, když chtějí jinam.

A teď co tenhle rozpor může znamenat?

1) Silné země samy neznají odpovědi na tyto otázky. A jen potřebují něco udělat, aby zapůsobily na své voliče. Racionální diskuze zde nehraje roli.

Zapůsobily čím? Že jsou silné a přehlasují malé země? Pod heslem: „Ti mrzáčci z východu se nám nebudou plést pod nohy, když my rozhodujeme“?

2) Může to ale znamenat i něco jiného. Například to, že velké země mezi sebou problematiku důsledně prodiskutovaly. Mají jasno v tom jak tuto záležitost řešit do detailů. A jen se jim nechtělo otravovat se s politiky malých zemí a vysvětlovat jim to.

3) Ještě jedno vysvětlení mě napadá. Zástupci mocných zemí nejen, že znají odpověď na otázku jak udržet uprychlíky v ČR či Rumusnku. Ale tuto odpověď poskytly i naší reprezentaci. Ta ji ale nepochopila protože je naprosto neschopná. Nebo nechtěla pochopit, protože ve skutečnosti je to banda xenofobních tupců, kteří stůj co stůj chtějí zabránit tomu, abychom museli (rádi) přijmout uprchlíky.

Tak nevím která z těchto variant je horší či lepší. A která z nich je víc pravdivá. V duchu tradic EU bych řekl, že ta první. V duchu tradic ČR ta poslední. A v duchu tradic geopolitiky druhá. Pak si Moravane vyber.

Co vím ale jistě je to, že všechny možnosti jsou tragicky špatné. Protože co se zde z českého pohledu stalo je to, že na racionální argumenty a otázky přišla odpověď formou silového řešení přehlasováním kvalifikovanou většinou. To do budoucna zasévá ohromnou nedůvěru vůči EU.

Bude to teď v Evropě tak, že když se ocitne v krizi, tak zvítězí hloupé řešení jen proto, že napadne toho nejmocnějšího? Že nebude připuštěna žádná diskuze a hledání skutečného řešení skutečného problému?

Polsko si s Vyšegradem vytřelo …

Obávám se, že s polskou zradou skončil i Vyšegrad, který pro nás, malé Česky a Slováky znamenal aspoň jakous takous šanci na prosazování našich zájmů.

Toto rozhodnutí Polska považuji za velmi nešťastné. Pokud by Poláci nezradili a hlasovali tak jak slíbili ve Vyšegrádu, tak by se na výsledku hlasování vůbec nic nezměnilo. I tak bychom byli přehlasováni. Ale prohráli bychom s důstojností, se ctí, sebedůvěrou a vírou v pevnost středoevropského spojenectví. To vše Polsko svým rozhodnutím „za pět dvanáct“ u nás pošlapalo.

Pochopili jsme, že Polsko je dostatečně velké aby své zájmy prosazovalo samo. A že když zbytek Vyšegrádu nepotřebuje, tak ho klidně podrazí.

Mám zato, že i z polské pozice to v dlouhodobém horizontu byla chyba. Jednou nás může potřebovat v situaci, která pro nás nebude zcela komfortní. Doufám, že pak se na ně naše politická reprezentace také vykašle.

Navíc mě poněkud znepokojuje, že Polsko má jiné zájmy než ČR. Dvě sousedící slovanské země, s mnoha průsečíky ve společné historii … Připomínám, že na obou stranách dokonce existovali politici, kteří po druhé světové válce uvažovali o sloučení Československa s Polskem.

Kam tedy kráčí naše mladá dáma?

Mladá dáma zřejmě vykročila na cestu ignorace menšinového názoru, rozhodování bez racionální diskuze, jen na základě silových poměrů. V čem je tato mladá dáma lepší než ta stará, předválečná? Snad jen v tom, že neřinčí zbraně, ale mikrofony a peníze.

Ve své pravé podstatě nás to opět staví do pozice malého národa, který si nikdy neprosadí svou a vždy jsou mu vnucena řešení mocnějších. Jak bolestné vystřízlivění.

Co s tím?

Smířit se se svou malostí a bezvýznamností. Jakkoliv to může být bolestné, je třeba se nejprve srovnat s realitou. A až potom hledat co nejlepší východisko a možnosti. Rozhodně nemá smysl nadále se spoléhat na velkého spojence. Ten nás zatím zradil vždy, když o něco šlo. Ať už to byla Francie s Anglií, později Sovětský svaz a teď Polsko.

Logická úvaha tedy nabízí dvě řešení. Spolehnout se sami na sebe nebo hledat jiný druh spojenectví.

Hledat jiná spojenectví

Možná by stálo zato utvořit spojenectví malých zemí. Ač se to na první pohled nezdá, ČR není v kontextu Evropy zase tak malou zemí. Jak podle počtu obyvatel, tak podle rozlohy se pohybuje uprostřed tabulky. Podle počtu obyvatel je ČR jedenáctá (Československo by bylo 9.), podle rozlohy pátnáctá (Československo by bylo 10.) Celá unie má 28 zemí.

Spojenectví malých zemí by tak nebylo aliancí úplných drobečků, ale de facto středně velkých a malých zemí. Země jen o málo větší než ČR a menší přece musejí občas také narážet na to, že bývají převálcovány velkými. Snad bychom spolu dokázali „držet basu“ lépe.

Možná by také stálo za úvahu utvářet spojenectví ne na základě geografické blízkosti a zájmů, ale spíše na základě respektu k demokratickým principům. Věřím, že loajalita k těmto principům bude vždy pevnější než loajalita k malému sousedu. Velmi pozitivně hodnotím roli Finska, které se zdrželo hlasování s odůvodněním, že takto zásadní věci by měly být rozhodovány konsenzem – velká lekce pro velké, snad si toho všimli.

Vyrůst

Další teoretickou možností by bylo vybudovat z ČR prosperující a bohatou zemi, před jejímž kapitálem se bude klanět i Německo. Což nám dnes připadá nereálné. Ale nezapomínejme, že před druhou světovou válkou bylo Československo jednou z desíti nejbohatších zemí světa. Baťa byl takovým optimistou, že navrhl plán rozvoje Československa pod názvem „Budujme stát pro 40 000 000 lidí“.

… existuje statistika z roku 1924, v níž Československo zaujímalo desáté místo na světě. … Pro srovnání, Spojené státy byly podle tohoto měřítka 2,8krát bohatší než Československo. (Nynější poměr hrubého domácího produktu USA a ČR činí 3,4 v přepočtu per capita.) Tehdejší Československo bylo bohatým státem ve srovnání se všemi svými sousedy. O chudých zemích jako Polsko, Itálie či Nizozemsko, jejichž národní důchod na hlavu byl poloviční až dvoutřetinový, ani nemluvě.
Pavel Kohout: Ekonomická vzpomínka na první republiku

To by se ale u nás muselo hodně změnit. Politická reprezentace by musela řešit reálné problémy země a vytvářet podmínky pro ekonomický růst. Tento cíl by se musel stát životním programem pro velmi početnou skupinu obyvatel. Neumím si představit tak obrovský rozvoj v zemi, kde bují korpuce a krade se. Proto by muselo opět začít platit ono masarykovské „Nebát se a nekrást!“.

Otázka také je, jestli by nám mocní dovolili takto vyrůst.

Bůh žehnej Čeké kotlině.

Při vší úctě, náš prezident se v poslední době chová jako hlupák. Nebo je nemocný?

Za jeho servilně proruské a proputinovské postoje se stydím zrovna tak, jako za postoj většiny ostatních politiků v ukrajinské krizi – sami jsme to zažili, měli bychom stát jednoznačně na jejich straně a ne „ani ryba ani rak“ – to je trapnost nad trapnost. Může vůbec přežít národ, který se ze své historie nepoučí?

Dokonce v této souvislosti nechápu ani postoje KSČM. Ona přece byla u moci, když k nám Rusáci přišli a jasně zradili jejich ideály. Rusy jsme tehdy měli celkem rádi (než přišli s tanky). Komunisti první by měli být proti ruské invazi na Ukrajinu a ne ji obhajovat a popírat. Co tím získají? To vážně chtějí, aby si tu jejich partaj lidé spojovali spíše s Indrou, Biľakem, Jakešem než s Dubčekem, Smrkovským, Svobodou?

Ale zpět k prezidentovi. Takové věci jako „učit se stabilizovat společnost od Číňanů“ či popírání masakru na Národní třídě jsou strašně mimo mísu. Vulgární výrazivo, ať jakkoliv obhajované, do úst prezidenta také nepatří. A v pořadu, který navazuje na tradici TGM dvojnásob. Tyhle jevy už si dokážu vysvětlit jen jako ztrátu soudnosti, stařeckou demenci … To bylo v předvolební kampani keců, když někdo upozornil na důchodový věk Zemana nebo Dřímala. A teď to tady máme.

Zemana jsem nikdy neměl moc v lásce, ale býval to docela schopný politik. Už jednou vyvedl zemi z krize. Zdá se, že to už ale je minulost a že nyní bohužel sledujeme v přímém televizním přenosu vznik jeho psychických nemocí provázejících stárnutí. Tyto znaky stárnutí se u některých lidí v jeho věku již opravdu projevují. Když k tomu přidáme jeho zálibu v omamných látkách (nikotin, alkohol) – to zdraví neronům také nepřidá a určitě může tyto nemoci také uspíšit.

Bohužel to vypadá, že si budeme muset zvyknout na tuto tragickou roli našeho prezidenta. Nezbývá nám než doufat, že to s ním půjde rychle s kopce a že díky tomu dojde i senátorům že je zdravotně neschopný vykonávat úřad a odvolají ho dřív než bude pozdě.

Zeman blázen – fanatici proti němu.

Na Zemanovi začíná být vše špatné. Dokonce i jeho odpůrci. Jejich fanatismus a iracionalita nezná mezí.

Při oslavě 17.listopadu házet na kohokoliv předměty pro jeho názory, to je úplně stejně přes čáru jako cokoliv, co dělá prezident. V listopadu 89 nám šlo hlavně o prosazení svobody a demokracie. A při prosazování těchto principů jsme havlovsky „nebyli jako oni“. Proto jsme my na ně nic neházeli. Házení předmětů na politiky při připomínce památky listopadu 89 je jak proti oběma principům o které nám šlo (svoboda a demokracie), tak i proti duchu naší Sametové revoluce.

Tyto útoky na politiky se mi nelíbí nikdy, nejen při oslavě listopadu 89. Je zajímavé, že terči těchto vaječných útoků bývají, snad bez výhrad, levicoví politici. Z toho plyne logický závěr, že vejce nejspíš háží pravicově orientovaní lidé. Taková je holt česká pravice. Plná huba Havla, demokracie, svobody, ale v praxi se chovají jako komunisti  z padesátých let.

Fanatismus prezidentových odpůrců je již také za hranou. Například. Prezident pozve cca 40 jiných prezidentů na připomínku osvobzení Osvětimi. A všechny sdělovací prostředky a pravicoví politici hovoří o tom, že pozval Putina a hned ho za to kritizují. Že je Putin jen jeden z pozvaných. A že byl např. i při oslavě vylodění v Normandii, to je jedno. Hlavně, že máme nějakou tu špínu na Zemana, byť je tak trochu smyšlená, tak trochu vycucaná z prstu. Hlavně že jsme nezapomněli recept jak se dělá z komára ťava!

Jeho odpůrci se dnes chovají stejně fanaticky jako když byla prezidentská kampaň. Aspoň v něčem se s prezidentem ještě shodnu.

Tento fanatismuz antizemanovců mi přijde trapno-dětinský. Příčina jejich fanatismu bezesporu pramení z toho, že jejich milovaný kníže prohrál volby. Že oni nedokážou přesvědčit víc lidí aby volili Dřímu. Milí zlatí, ale fanatismem nikoho nepřesvědčíte, spíš odradíte.

Protože si myslím, že hlavním zdrojem dnešní kritiky Zemana jsou zklamaní voliči Schwarzenberga, tak se asi hodí říct koho jsem volil já. Mým kandidátem byl (a je) Jiří Dienstbier a jeho jsem v prvním kole volil. Jako další v pořadí jsem měl ostatní kandidáty. Třetí od konce byl Zeman, druhý od konce Schwarzenberg a poslední paní Bobošíková.

Ve druhém kole jsem tak musel vybírat mezi dvěma ze tří pro sebe nejhorších voleb. Zvolil jsem dle svých priorit, toho třetího od konce. Volba Schwarzenberga by způsobila, že by tu o rok déle vládla ODS, což by se mi nelíbilo a v tom jsem viděl hlavní důvod proti S. Protože ODS mám na stejné úrovni jako KSČ (bez -m na konci – KSČM je o trošičku lepší), tak jsem volil Zemana, přestože je mi nesympatický, nelíbí se mi jeho styl, ani ty trapné bonmoty ap. V podstatě ho nemám rád. Samozřejmě jsem tehdy nemohl vědět, že dojde k vládní krizi, ale věděl jsem, že pokud k ní dojde a pokud to bude jen trochu možné, tak že nám od nich Zeman pomůže. A to také splnil, byť na hraně ústavních zvyklostí. Také jsem doufal, že by zemanův ekonomický racionalismus a pragmatismus mohl naší zemi pomoci po ekonomické stránce. To je ale brzo soudit. Ne nepodstatným aspektem při volbě pro mě byl zfanatizovaný dav Shwarzenbergových stoupenců, který se mi také nelíbil. A jeho fanatizmus doléhá až do dnešních dnů. Bohužel.

V listopadu 1989 se mi do rukou dostal malý letáček obsahující krátkou úvahou s názvem „O demokracii“. Autorství bylo připisováno Janu Masarykovi (nepodařilo se mi to ověřit).

V několika odstavcích byla popsána myšlenka, že autor raději bude žít chudobně v levném domku s malou zahrádkou, pokud bude svobodný, bude si moci  stoupnout na most a křičet „Prezident je vůl!“, aniž by to pro něj mělo jakékoliv následky. Než by žil v paláci se zlatými kohoutky, leč v nesvobodě a nedemokracii.

Tato úvaha mě již tehdy oslovila, neboť je v souladu s mými názory. Na dlouhá léta jsem na ni zapomněl, protože koneckonců nebyla příliš aktuální. Až dnešní události mi ji připomněly.

Uvědomil jsem si, že sice žiji v zemi, která sama o sobě je demokratická a lidé v ní jsou svobodní do výše svých platů. Na venek se moje země k těmto ideálům hlásí také. V tyto dny jsem ale zjistil, že jen omezeně. Pro mou dnešní zemi, ale i pro celý euroatlantický prostor, jehož je součástí, se ukazují býti přednějšími ony zlaté kohoutky, před demokracií a svobodou, coby univerzální hodnotou.

Jsme demokraté, ale jen potud, pokud to neovlivní naše pracovní místa! Jsme demokraté, ale jen potud, dokud to nezvýší naši cenu benzínu a zemního plynu. Hlavně, že máme plná panděra!

K sametové revoluci se vztahuje ještě jedna moje vzpomínka. Byl jsem tehdy součástí koordinačního stávkového výboru středních škol v našem městě. Poznal jsem tam spoustu skvělých lidí z jiných škol, které bych jinak nepoznal. Myslel jsem, že oni stejně jako já, jsou tam kvůli ideálům. Z některých z nich se tak stali mí velcí přátelé.

Asi rok nebo dva po revoluci se mi jeden z nich svěřil: „Richarde, přiznejme si, že jsme to všichni dělali jen proto, abychom nemuseli chodit do školy.“, myslel to tak, že když se stávkuje, tak se nechodí do školy. Nepřiznal jsem. Protože to v mém případě nebyla pravda. Do dneška mě tato stará zpověď spolurevolucionáře šokuje. Tehdy mě to docela zklamalo, ale od té doby si aspoň nedělám iluze. A tak ani při dnešním, masivním, výronu tohoto světonázoru nejsem překvapen. Mé zklamání to však nemírní.

Dnes již vím, že jsou dva druhy demokratů. Jedni jsou demokrati idealisté. To jsou vlastně normální demokraté, lidé kterým jde o tyto hodnoty obecně a jsou ochotni pro ně i lecos obětovat. A pak druzí, kterým je vlastně demokracie ukradená a volí ji jen proto, že věří, že se v ní budou mít lépe. Říkejme jim třeba demokraté plnopanděráři.

Bohužel současná plnopanděrářská elita staví naši civilizaci do naprosto tragického a z pohledu Ruska i komického světla. Evropa se svým rozhodováním, prostřednictvím zasedání ministrů a premiérů, pomalu cválá za rychle jedoucím sibiřským dostavníkem. Její reakce mají zpoždění několika dnů a jeví se tak směšnými nejen v Rusku, ale i doma.

Pro Boha! Pokud je tu země, která se chce demokratizovat. A její soused tyto snahy narušuje vojenskými a polovojenskými provokacemi. Tak kdy jindy by měly jít plné žaludky stranou? Co to ten náš premiér vykládá, že nechce zavést plošné sankce, kvůli zachování pracovních míst? Jak se to ta naše euroatlantská civilizace chová, když na vojenskou agresi dokáže reagovat jen osobními sankcemi pro cca 30 lidí?

A nebo si nehrajme na demokraty. Přiznejme barvu! Řekněme: „Pozor! My nejsme demokraté, my jsme demokraté plnopanděráři a to je něco jiného. Pro nás je nejdůležitější plné břicho a jiné požitky. A až potom nás zajímá demokracie. A ty Kyjeve, promiň, nás nezajímáš, byť bys bojoval za sebelepší ideály. A byť by dnešní události byly předehrou třetí světové, jaderné, války. Chceme si jen co nejdéle udržet plné pupky.“

Ale pozor! Uvědomme si prosím, že putinovské Rusko stále více a více připomíná hitlerovské Německo! Každý, kdo zná hostorii již dnes ví, že to je jen začátek něčeho, co tak jak tak nebude mít pro Západ bezbolestné řešení. Možná ani ne mírové. K zásadnímu konfliktu s Ruskem dojde. Je jen otázkou času kdy. Čím později to bude, tím víc plnopanděrářů a na delší dobu to postihne. Proto je i v jejich zájmu jít do toho hned teď.

Nastal čas bojovat. Není za pět minut dvanáct, je dvanáct. Je zde nová říše zla (Rusko) a je potřeba se tomu postavit čelem. Nyní ještě můžeme docílit vyřešení problému nevojenským konfliktem, jen za cenu velkých hospodářských ztrát. Za pár let, nebo i měsíců, už před námi může stát jen jediná možnost.