V listopadu 1989 se mi do rukou dostal malý letáček obsahující krátkou úvahou s názvem „O demokracii“. Autorství bylo připisováno Janu Masarykovi (nepodařilo se mi to ověřit).
V několika odstavcích byla popsána myšlenka, že autor raději bude žít chudobně v levném domku s malou zahrádkou, pokud bude svobodný, bude si moci stoupnout na most a křičet „Prezident je vůl!“, aniž by to pro něj mělo jakékoliv následky. Než by žil v paláci se zlatými kohoutky, leč v nesvobodě a nedemokracii.
Tato úvaha mě již tehdy oslovila, neboť je v souladu s mými názory. Na dlouhá léta jsem na ni zapomněl, protože koneckonců nebyla příliš aktuální. Až dnešní události mi ji připomněly.
Uvědomil jsem si, že sice žiji v zemi, která sama o sobě je demokratická a lidé v ní jsou svobodní do výše svých platů. Na venek se moje země k těmto ideálům hlásí také. V tyto dny jsem ale zjistil, že jen omezeně. Pro mou dnešní zemi, ale i pro celý euroatlantický prostor, jehož je součástí, se ukazují býti přednějšími ony zlaté kohoutky, před demokracií a svobodou, coby univerzální hodnotou.
Jsme demokraté, ale jen potud, pokud to neovlivní naše pracovní místa! Jsme demokraté, ale jen potud, dokud to nezvýší naši cenu benzínu a zemního plynu. Hlavně, že máme plná panděra!
K sametové revoluci se vztahuje ještě jedna moje vzpomínka. Byl jsem tehdy součástí koordinačního stávkového výboru středních škol v našem městě. Poznal jsem tam spoustu skvělých lidí z jiných škol, které bych jinak nepoznal. Myslel jsem, že oni stejně jako já, jsou tam kvůli ideálům. Z některých z nich se tak stali mí velcí přátelé.
Asi rok nebo dva po revoluci se mi jeden z nich svěřil: „Richarde, přiznejme si, že jsme to všichni dělali jen proto, abychom nemuseli chodit do školy.“, myslel to tak, že když se stávkuje, tak se nechodí do školy. Nepřiznal jsem. Protože to v mém případě nebyla pravda. Do dneška mě tato stará zpověď spolurevolucionáře šokuje. Tehdy mě to docela zklamalo, ale od té doby si aspoň nedělám iluze. A tak ani při dnešním, masivním, výronu tohoto světonázoru nejsem překvapen. Mé zklamání to však nemírní.
Dnes již vím, že jsou dva druhy demokratů. Jedni jsou demokrati idealisté. To jsou vlastně normální demokraté, lidé kterým jde o tyto hodnoty obecně a jsou ochotni pro ně i lecos obětovat. A pak druzí, kterým je vlastně demokracie ukradená a volí ji jen proto, že věří, že se v ní budou mít lépe. Říkejme jim třeba demokraté plnopanděráři.
Bohužel současná plnopanděrářská elita staví naši civilizaci do naprosto tragického a z pohledu Ruska i komického světla. Evropa se svým rozhodováním, prostřednictvím zasedání ministrů a premiérů, pomalu cválá za rychle jedoucím sibiřským dostavníkem. Její reakce mají zpoždění několika dnů a jeví se tak směšnými nejen v Rusku, ale i doma.
Pro Boha! Pokud je tu země, která se chce demokratizovat. A její soused tyto snahy narušuje vojenskými a polovojenskými provokacemi. Tak kdy jindy by měly jít plné žaludky stranou? Co to ten náš premiér vykládá, že nechce zavést plošné sankce, kvůli zachování pracovních míst? Jak se to ta naše euroatlantská civilizace chová, když na vojenskou agresi dokáže reagovat jen osobními sankcemi pro cca 30 lidí?
A nebo si nehrajme na demokraty. Přiznejme barvu! Řekněme: „Pozor! My nejsme demokraté, my jsme demokraté plnopanděráři a to je něco jiného. Pro nás je nejdůležitější plné břicho a jiné požitky. A až potom nás zajímá demokracie. A ty Kyjeve, promiň, nás nezajímáš, byť bys bojoval za sebelepší ideály. A byť by dnešní události byly předehrou třetí světové, jaderné, války. Chceme si jen co nejdéle udržet plné pupky.“
Ale pozor! Uvědomme si prosím, že putinovské Rusko stále více a více připomíná hitlerovské Německo! Každý, kdo zná hostorii již dnes ví, že to je jen začátek něčeho, co tak jak tak nebude mít pro Západ bezbolestné řešení. Možná ani ne mírové. K zásadnímu konfliktu s Ruskem dojde. Je jen otázkou času kdy. Čím později to bude, tím víc plnopanděrářů a na delší dobu to postihne. Proto je i v jejich zájmu jít do toho hned teď.
Nastal čas bojovat. Není za pět minut dvanáct, je dvanáct. Je zde nová říše zla (Rusko) a je potřeba se tomu postavit čelem. Nyní ještě můžeme docílit vyřešení problému nevojenským konfliktem, jen za cenu velkých hospodářských ztrát. Za pár let, nebo i měsíců, už před námi může stát jen jediná možnost.
Post a Comment