Skip to content

Kdy se hymna nezpívá?

Včera Městský soud v Praze zamítl žalobu muslimské studentky, která opustila českou střední školu, když jí její vedení neumožnilo nosit v hodinách hidžáb. Studentka to pokládala za diskriminaci a bránila se u soudu. Soud na místě sledovala hojná skupina sympatizantů jedné strany. Dávala najevo svůj vlastní(?) názor v podobě transparentů s různými nápisy. Svojí samotnou účastí přesně vykreslila trapný rámec celého sporu a když po vynesení rozsudku větší či menší část této skupiny zazpívala českou národní hymnu, dodala tomu i český národ ponižující tečku.

Nechci zde obhajovat ani nošení ani nenošení hidžábu kdekoliv. Kloním se spíše k rozhodnutí soudu. Ale studentce bych místo hidžábu bez problémů povolil český šátek, který například nosila i moje babička. Myslím, že by to byl oboustranně přijatelný kompromis.

Jsem totiž pamětníkem doby předrevoluční, kdy věřte nevěřte i na středních školách, včetně té naší, byly tzv. základní organizace Komunistické strany Československa. Stejně tak byly na pracovištích. Byla to jedna z věcí, které nám tehdy vadily a proti které jsme se během Sametové revoluce stavěli především. Protože školy i pracoviště by měly být apolitické. Víru jsme tehdy vůbec neřešili, protože to nebylo aktuální. Ale dnes, kdy tomu je jinak, si myslím, že zrovna tak by měly školy a pracoviště být prostředím nábožensky neutrálním. Z toho důvodu by se tam neměly zakládat žádné náboženské skupiny, stejně jako politické. A studenti by během oficiální výuky, podle mě, neměli veřejně demonstrovat ani jedno, ani druhé. A hidžáb, ať se na mě nikdo nezlobí, reprezentuje určitou konkrétní víru (byť s ní fakticky nesouvisí a jedná se o projev spíše kulturní povahy).

Na druhé straně chápu, že pokrývka hlavy není ani tak věcí víry, jako spíše osobní kultury a že se tyto ženy prostě a jednoduše stydí chodit na veřejnosti bez pokrývky hlavy, stejně jako se styděla moje babička. A nebo jak by se styděly naše dnešní ženy chodit například úplně nahé. Protože generace mých babiček běžně nosila na veřenosti, náš obyčejný, český šátek, nevidím důvod, proč by ho nemohla nosit libovolná žena ve škole či zaměstnání i dnes. Byl by to jen návrat k naší vlastní tradici, k našim vlastním hodnotám. Paradoxně zprostředkovaný příslušníky jiné víry a národnosti.

V tomto sporu ale nejde o můj názor. Ani o názor těch lidí co na chodbách soudu demonstrovali své protimuslimské postoje. Jde o něco jiného. Jde o to, že se někdo cítil diskriminován, ponížen. A bránil se tomu. Svůj soud proti většině nevyhrál. A většina by mu v takové situaci měla v nejlepším případě zatleskat za to, že se nenechal ušlápnout a pokusil se něco změnit. A to bez oholedu na to jestli má, podle většiny, pravdu nebo ne. V horším případě by měla většina mlčet! Ale zpívat hymnu? To tedy ne.

Hymna by se měla zpívat v čase národní hrdosti a nebo v čase ohrožení země, kdy je potřeba dodat si odvahu, posílit morálku. Neměla by se zpívat v čase čecháčkovské malosti. Je-li to takto a v takové situaci, pak to jen ponižuje český národ i jeho hymnu. Jaká to je výhra? Jaké vítězví? Jaká hrdost? Nebo jaké ohrožení? Když soud rozhodl o tom, že se někdo cítil diskriminován, z našeho pohledu, neprávem. Co jsme vyhráli? Pohled na svět. Neochotu hledat kompromisy s lidmi, kteří jsou vychovaní jinak a věří v něco jiného. Zadupali jsme je od země! Jak slavné vítězství: Národ proti mladé holce! Staví nás to do role národa, který pociťuje hrdost z toho, když někomu zakáže nosit šátek.

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *
*
*


2 + = čtyři