Skip to content

Dalajláma, Herman a ti druzí

Děkuji panu Hermanovi za to, že se setkal s Dalajlámou. Styděl bych se žít v zemi, kde není Dalajláma přijat.

Stejně jako mnozí jsem ani já neočekával, že toto jediné setkání tak hodně pohne naší společností. Jsem tomu rád. Odkrylo to netušenou hloubku zkaženosti, která se skrývá v naší zemi. Je pravda, že delší dobu pozoruji, že od smrti Václava Havla to jde s naší zemí trochu z kopce, trochu směrem zpět k období těsně před revolucí v roce 1989. Pan Miloš Zeman čím dál více připomíná soudruha Milouše Jakeše – ztrapnělého, od společnosti odděleného monarchu, který sám nakonec zjistí, že „je jako kůl v plotě“. A teď tu máme vydírání pana Hermana, Prohlášení čtyř a nakonec i pokus o cenzuru (neodvysílání pořadu Jana Krause v řádném termínu). Už z toho všeho mrazí v zádech.

Je vcelku symbolické a příznačné, že stačila jediná návštěva Havlova přítele v naší zemi, aby se to vše vyjevilo.

Nelíbí se mi ale příliš, kam se debata okolo této krize posunula. Redukovala se na dvě témata z nichž jedno je trošičku přehnané a druhé nepřijatelné.

Začnu tím prvním, protože to je stručnější téma. Velká část lidí pod vlivem těchto neutěšených okolností hovoří o ohrožení demokracie v naší zemi. Možná jsem najivní, nebo jsem ještě neprozřel, ale ohrožení demokracie nevidím. Jsou zde pokusy o její ohrožení, ale ne samotné ohrožení. Vlastně tu byly jen dva pokusy v poslední době. Tím prvním bylo vydírání pana Hermana ohledně neudělení ceny jeho příbuznému (a dokonce i naplnění této výhružky). A druhým pokus o neodvysílání Show Jana Krause, kde zazněla kritika vůči prezidentovi. Víme ale jak oba tyto pokusy dopadly a s jak silným nepřijetím se setkaly. Takže ne! O demokracii v této zemi obavy nemám. Je silná, pevně zakotvená a když se ji někdo pokusí ohrozit, tak se se zlou potáže. To je vlastně skvělé zjištění! Které říká: „My už jsme vyspělá demokracie, která se dokáže bránit!“.

Tato strana barikády porušení demokracie zdůvodňuje tím, že prezident otáčí zemi směrem na Východ a že k tomu nemá mandát. Chápu, že většina těchto lidí nejsou voliči Miloše Zemana, že je jim nesympatický a že přepínají televizi, když ho v ní vidí. Možná proto jim uniklo, že pan Zeman do prezidentských voleb kandidoval s myšlenkou ekonomické diplomacie a s ideou nápravy našich vztahů s Čínou a rozvíjení spolupráce i směrem na Východ. S těmito myšlenkami vyhrál přímou volbu prezidenta. Takže on naopak má demokratický mandát k tomu, aby se takto choval. A má nejsilnější mandát ze všech politiků v této zemi.

Nemyslím si ale, že to je zcela dostačující, o takové věci, zejména je-li spojena s podlézavými postoji cizí velmoci, by měla nejprve proběhnout celospolečenská diskuze – jestli se takto chceme chovat nebo ne. Jeho voliči ho volili jako souhrn jistých kompromisů a z jeho zvolení nelze usuzovat, že si většinově přejeme, aby se celá země otáčela na Východ. Nicméně prezident sám, má demokratický mandát toto činit.

Pojďme ale na druhou stranu barikády, tam je to horší.

Naši politici se v jakémesi Strategickém partnerství smluvně zavázali, že nebudeme zpochybňovat územní integritu Číny.

V tom vidím zásadní problém. Ponechme stranou, že Dalajláma nikdy územní integritu Číny nezpochybňoval a celý život se jen dovolává autonomie, kterou má Tibet smluvně zajištěnou Sedmnáctibodovou dohodou, kterou s Čínou uzavřel aby zabránil dalším násilnostem při své anexi.

Zatímco Dalajláma územní celistvost Číny nezpochybňuje, myslím že my bychom měli. A pokud k tomu nenajdeme odvahu, měli bychom alespoň za každé „Nezpochybňujeme územní integritu Číny“ také přidat „ … a vyzýváme Čínu k naplňování Sedmnáctibodové dohody, zejména v otázce autonomie Tibetu.“, přesně takto, v rámci jedné věty. Cokoliv jiného je ohýbání hřbetu a je to nedůstojné nás samotných. Je to nepřijatelné a jakýmikoliv ekonomickými zájmy neobhajitelné.

Proč? Především proto, že my sami jsme zemí mnohokráte v minulosti okupovanou. Proto přece nemůžeme zastávat politiku, která je v souladu s uchvatiteli!

To by se nám jednou mohlo vymstít. Už teď si myslím, že jsme díky posledním letům v pozici, kdy bychom se těžko mohli dovolávat principů, které sami nezastáváme. Vezměme to prakticky. Něco se změní a dojde k okupaci našeho pohraničí cizí armádou. Naši politici se začnou dovolávat „práva“. Jakou odpověď by již dnes mohli dostat? „Heleďte se, klídek. S těmito principy jste souhlasili v případě Tibetu a Kosova. Nesouhlasili jste pouze částečně v případě Krymu. Vždyť vaše okupace je vlastně v souladu s principy, které dlouhodobě podporujete. Tak o co vám teď jde? Že se to dotklo vás samotných? Ale jděte, utěšujte se tím, že aspoň je ten svět ‚podle vás‘.“

Nevím jak vy, ale já bych se v takové pozici ocitnout nechtěl. Když už by nám nikdo nepomohl, tak ať se za to aspoň stydí. Ať si to nemůže bájná Francie a zrádný Albion ulehčovat tím, že my sami jsme schvalovali okupace jiných zemí!

To bylo praktické hledisko. Ale i pocitově, morálně, eticky. Přece nechceme být zemí, která schvaluje okupace jiných zemí Kosova, Tibetu, Krymu.

Nezapomínejme také na to, že v případě anexe Tibetu Čínou se nejdnalo o okupaci s hladkým průběhem jakou známe u nás z roku 1968 nebo nedávné obsazení Krymu. Okupace Tibetu byla poměrně krvavou záležitostí, zejména ve své pozdější fázi, kdy Tibeťané povstali proti čínským uchvatitelům. Vyžádala si desetitisíce obětí, vedla k likvidaci způsobu života a nyní je Tibet vystaven řízenému osidlování Číňany. Nezpochybňovat celistvost Číny mimo jiné znamená uznávat tuto okupaci Tibetu za něco, co je správné, přijatelné, normální.

A mám k tomu ještě jeden důvod. Společně s tatíčkem Masarykem i já věřím tomu, že „Naším národním programem je Tábor“. Pravda. Prosazování pravdy. Když je to nutné, i bojem. Vždyť sám Masaryk velel legiím, které bojovaly za správnou věc na opačné straně kontinentu. Zdánlivě tedy za něco, co se nás vůbec netýkalo. Kdyby ale tu válku tehdy vyhráli, tak jsme mohli nejen my, ale i celý svět být ušetřen několika desetiletí komunismu! Nebyli daleko od cíle. K zabití carské rodiny údajně došlo, protože se blížily české legie, které ji mohly osvobodit. Týden před předpokládaným dobitím těchto pozic bolševici raději carskou rodinu povraždili, čímž znemožnili návrat k předchozím pořádkům.

Jsme spíše malý národ a početně se velkým nikdy nestaneme. Máme ale v historii okamžiky, kdy jsme stáli na straně pravdy a práva. A nemáme v historii žádný okamžik (s vyjímkou divoké části odsunu Sudetských Němců), kdy bychom se chovali proti pravdě či spravedlnosti. Náš národ se proto může stát velkým ve své lásce k pravdě. A může tak získat takové velikosti, že bude srovnatelná s velikostí daleko početnějších národů.

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *
*
*


× 8 = sedmdesát dva