Skip to content

Quo vadis Europa?

V úterý 22.9.2015 došlo v radě ministrů EU k přehlasování ČR a jejích tří spojenců ohledně uprchlických kvót. Na hlasování a porážce vlastního názoru oproti většině není nic špatného. Prohrát v demokratickém hlasování je stejná výsada jako v něm vyhrát. Prohra totiž slibuje možnost v budoucnu demokraticky vyhrát, budu-li mít pravdu. Okolnosti za kterých došlo k tomuto rozhodnutí jsou ale příliš podivné na to, aby nás ponechaly v klidu. A nezbývá než si klást otázku: „Kam krášíč Evropo?“.

Absence diskuze

Prvním znepokojujícím faktem je úroveň diskuze. Z řad našich zástupců jsme v našich mediích zaznamenávali racionální argumenty a otázky, na které nedostávali odpověď. Za nejracionálnější dotaz považuji: „Jak chce Evropská komise někoho přimět jít někam kam nechce? To budeme porušovat jeho základní lidská práva? Máme je přivázat ke stromům nebo zavřít do lágrů, aby neutekli? Nebo se snad německým politikům zastesklo po jejich praxi v budování koncentračních táborů?“

Naproti tomu z druhé strany jsme slýchali neustálé výhružky, že přijdeme o dotace pokud nebudeme solidární.

Já měl pocit, že my solidární být chceme, jen se nechceme snažit uprchlíky nutit, aby byli u nás, když chtějí jinam.

A teď co tenhle rozpor může znamenat?

1) Silné země samy neznají odpovědi na tyto otázky. A jen potřebují něco udělat, aby zapůsobily na své voliče. Racionální diskuze zde nehraje roli.

Zapůsobily čím? Že jsou silné a přehlasují malé země? Pod heslem: „Ti mrzáčci z východu se nám nebudou plést pod nohy, když my rozhodujeme“?

2) Může to ale znamenat i něco jiného. Například to, že velké země mezi sebou problematiku důsledně prodiskutovaly. Mají jasno v tom jak tuto záležitost řešit do detailů. A jen se jim nechtělo otravovat se s politiky malých zemí a vysvětlovat jim to.

3) Ještě jedno vysvětlení mě napadá. Zástupci mocných zemí nejen, že znají odpověď na otázku jak udržet uprychlíky v ČR či Rumusnku. Ale tuto odpověď poskytly i naší reprezentaci. Ta ji ale nepochopila protože je naprosto neschopná. Nebo nechtěla pochopit, protože ve skutečnosti je to banda xenofobních tupců, kteří stůj co stůj chtějí zabránit tomu, abychom museli (rádi) přijmout uprchlíky.

Tak nevím která z těchto variant je horší či lepší. A která z nich je víc pravdivá. V duchu tradic EU bych řekl, že ta první. V duchu tradic ČR ta poslední. A v duchu tradic geopolitiky druhá. Pak si Moravane vyber.

Co vím ale jistě je to, že všechny možnosti jsou tragicky špatné. Protože co se zde z českého pohledu stalo je to, že na racionální argumenty a otázky přišla odpověď formou silového řešení přehlasováním kvalifikovanou většinou. To do budoucna zasévá ohromnou nedůvěru vůči EU.

Bude to teď v Evropě tak, že když se ocitne v krizi, tak zvítězí hloupé řešení jen proto, že napadne toho nejmocnějšího? Že nebude připuštěna žádná diskuze a hledání skutečného řešení skutečného problému?

Polsko si s Vyšegradem vytřelo …

Obávám se, že s polskou zradou skončil i Vyšegrad, který pro nás, malé Česky a Slováky znamenal aspoň jakous takous šanci na prosazování našich zájmů.

Toto rozhodnutí Polska považuji za velmi nešťastné. Pokud by Poláci nezradili a hlasovali tak jak slíbili ve Vyšegrádu, tak by se na výsledku hlasování vůbec nic nezměnilo. I tak bychom byli přehlasováni. Ale prohráli bychom s důstojností, se ctí, sebedůvěrou a vírou v pevnost středoevropského spojenectví. To vše Polsko svým rozhodnutím „za pět dvanáct“ u nás pošlapalo.

Pochopili jsme, že Polsko je dostatečně velké aby své zájmy prosazovalo samo. A že když zbytek Vyšegrádu nepotřebuje, tak ho klidně podrazí.

Mám zato, že i z polské pozice to v dlouhodobém horizontu byla chyba. Jednou nás může potřebovat v situaci, která pro nás nebude zcela komfortní. Doufám, že pak se na ně naše politická reprezentace také vykašle.

Navíc mě poněkud znepokojuje, že Polsko má jiné zájmy než ČR. Dvě sousedící slovanské země, s mnoha průsečíky ve společné historii … Připomínám, že na obou stranách dokonce existovali politici, kteří po druhé světové válce uvažovali o sloučení Československa s Polskem.

Kam tedy kráčí naše mladá dáma?

Mladá dáma zřejmě vykročila na cestu ignorace menšinového názoru, rozhodování bez racionální diskuze, jen na základě silových poměrů. V čem je tato mladá dáma lepší než ta stará, předválečná? Snad jen v tom, že neřinčí zbraně, ale mikrofony a peníze.

Ve své pravé podstatě nás to opět staví do pozice malého národa, který si nikdy neprosadí svou a vždy jsou mu vnucena řešení mocnějších. Jak bolestné vystřízlivění.

Co s tím?

Smířit se se svou malostí a bezvýznamností. Jakkoliv to může být bolestné, je třeba se nejprve srovnat s realitou. A až potom hledat co nejlepší východisko a možnosti. Rozhodně nemá smysl nadále se spoléhat na velkého spojence. Ten nás zatím zradil vždy, když o něco šlo. Ať už to byla Francie s Anglií, později Sovětský svaz a teď Polsko.

Logická úvaha tedy nabízí dvě řešení. Spolehnout se sami na sebe nebo hledat jiný druh spojenectví.

Hledat jiná spojenectví

Možná by stálo zato utvořit spojenectví malých zemí. Ač se to na první pohled nezdá, ČR není v kontextu Evropy zase tak malou zemí. Jak podle počtu obyvatel, tak podle rozlohy se pohybuje uprostřed tabulky. Podle počtu obyvatel je ČR jedenáctá (Československo by bylo 9.), podle rozlohy pátnáctá (Československo by bylo 10.) Celá unie má 28 zemí.

Spojenectví malých zemí by tak nebylo aliancí úplných drobečků, ale de facto středně velkých a malých zemí. Země jen o málo větší než ČR a menší přece musejí občas také narážet na to, že bývají převálcovány velkými. Snad bychom spolu dokázali „držet basu“ lépe.

Možná by také stálo za úvahu utvářet spojenectví ne na základě geografické blízkosti a zájmů, ale spíše na základě respektu k demokratickým principům. Věřím, že loajalita k těmto principům bude vždy pevnější než loajalita k malému sousedu. Velmi pozitivně hodnotím roli Finska, které se zdrželo hlasování s odůvodněním, že takto zásadní věci by měly být rozhodovány konsenzem – velká lekce pro velké, snad si toho všimli.

Vyrůst

Další teoretickou možností by bylo vybudovat z ČR prosperující a bohatou zemi, před jejímž kapitálem se bude klanět i Německo. Což nám dnes připadá nereálné. Ale nezapomínejme, že před druhou světovou válkou bylo Československo jednou z desíti nejbohatších zemí světa. Baťa byl takovým optimistou, že navrhl plán rozvoje Československa pod názvem „Budujme stát pro 40 000 000 lidí“.

… existuje statistika z roku 1924, v níž Československo zaujímalo desáté místo na světě. … Pro srovnání, Spojené státy byly podle tohoto měřítka 2,8krát bohatší než Československo. (Nynější poměr hrubého domácího produktu USA a ČR činí 3,4 v přepočtu per capita.) Tehdejší Československo bylo bohatým státem ve srovnání se všemi svými sousedy. O chudých zemích jako Polsko, Itálie či Nizozemsko, jejichž národní důchod na hlavu byl poloviční až dvoutřetinový, ani nemluvě.
Pavel Kohout: Ekonomická vzpomínka na první republiku

To by se ale u nás muselo hodně změnit. Politická reprezentace by musela řešit reálné problémy země a vytvářet podmínky pro ekonomický růst. Tento cíl by se musel stát životním programem pro velmi početnou skupinu obyvatel. Neumím si představit tak obrovský rozvoj v zemi, kde bují korpuce a krade se. Proto by muselo opět začít platit ono masarykovské „Nebát se a nekrást!“.

Otázka také je, jestli by nám mocní dovolili takto vyrůst.

Bůh žehnej Čeké kotlině.

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *
*
*


7 − = pět